Reklama
 
Blog | Dan Vořechovský

Jak peníze zničily prosperitu

Býval to perspektivní kontinent. Po druhé světové válce země jižní Ameriky zažívaly ekonomický boom, který ale postupně upadal, až dospěl do současného marasmu. V posledních 25 letech kontinent prochází vážnými problémy. Z dlouhodobé hospodářské agónie se vymyká jen Chile a stagnaci zabránily ještě Kolumbie s Guyanou. Zbytek zemí se utápí v hospodářských problémech. Vůbec nejhůře je na tom Venezuela, se kterou to jde navzdory obrovským zásobám ropy z kopce. V období od roku 1980 do roku 2000 přišla o 18% svého národního produktu a zažila šest recesí (USA např.jen dvě). Všechny země kontinentu se ve zmíněném období potýkaly nebo dosud potýkají s mnohaletými dvojcifernými inflacemi či přímo hyperinflacemi, které rozvrátily hospodářství. A právě zde musíme hledat hlavní příčinu hospodářských obtíží jihoamerických zemí, v diletantské měnová politice.

Jihoamerický kontinent je typický i pro diktátorské režimy, zneužívání státních monopolů a četné vnitřní ozbrojené konflikty. Tyto faktory ještě zhoršují skandální měnové řízení v jihoamerických zemích. Inflace v minulosti sužovala snad všechny země světa a stala se postupem času hlavním nebezpečím, proti kterému centrální banky bojují. Paradoxem přitom je, že jsou to právě ony, kdo inflaci způsobují. Důvody, proč je inflace tak nebezpečná, najdeme zejména dva, které pak ústí v třetí. Inflace vede v první řadě k přerozdělování majetku. Ti, kteří inflační peníze obdrží jako první, budou těžit z ještě nezměněných cen. S tím jak se budou peníze šířit ekonomikou budou růst i ceny a doplatí na to ti, kterým se jejich peněžní příjmy zvedají naposledy. Na inflaci tedy vždycky někdo vydělá a někdo prodělá. A zpravidla na ní vydělají ti, kdo jsou nějakým způsobem napojeni na státní instituce a doplatí na ní sociálně slabší, např. důchodci, kterým se penze valorizují až po určitém nárůstu cen. Inflace v tomto smyslu nejenže podporuje nerovnost v příjmech, ale přímo jí generuje. Za druhé vede inflace k chaosu v ekonomické kalkulaci. Čím vyšší inflace peněz, tím hůře mohou podnikatelé zjistit, do jaké míry je změna poptávky vyvolána větším množstvím peněz a do jaké míry skutečnou změnou v rozhodování spotřebitelů. Dochází tak ve větší míře především k chybným investicím. Oba tyto faktory stojí za třetím nebezpečím inflace: hospodářským cyklem. Inflace vyvolává změny ve struktuře hospodářství a její konec má jen dvě varianty: buď totální rozpad měnového systému (hyperinflace) a zbídačení obyvatelstva nebo “pouze” hospodářskou recesi.

Oba tyto konce znají obyvatelé jižní Ameriky velmi dobře. Hyperinflací a naprostým ožebračením lidí (totálním znehodnocením úspor) skončil měnový vývoj v posledních 20.letech v Argentině, Bolívii, Brazílii, Guyaně, Peru, Surinamu, Uruguayi a také Venezuele. Peru mělo problémy s inflací celá 80.léta minulého století. Vše vyvrcholilo v roce 1990, kdy ceny vzrostly o 7481%. V roce 1991 došlo k měnové reformě a zavedení nové měny nuevo sol. Jeden nový sol byl měněn ke staré měně v neuvěřitelném poměru 1:1 000 000. Během 80.let klesly reálné mzdy o 50%. Hrubě řečeno se tak blahobyt lidí snížil o polovinu. Podobnou situaci zaznamenala Bolívie v první polovině 80.let. Levicová koalice prezidenta Zuaza se rozhodla ekonomické problémy země řešit tzv.monetizací státního dluhu, kdy novými penězi splácela staré i nové dluhy. Vzhledem k postupnému nárůstu cen se ale uchýlila k dalším intervencionistickým opatřením: devizovým omezením, zvyšováním exportních daní, tzv.dedolarizaci ekonomiky (konverze dolarových dluhů na domácí měnu). Pracující všeobecně volali po indexaci mezd, obsluha státního dluhu zkolabovala a stát musel vyhlásit bankrot. V roce 1985 vyvrcholila hyperinflace (11 749,6%) a v předčasných volbách zvítězila opozice, která zavedla ozdravný program: liberalizovala ekonomiku, devalvovala peso (z 75 tis.pesos za dolar na 1 milion pesos za dolar), snížila reálné mzdy a omezila státní deficity. Úpadek blahobytu byl srovnatelný s Peru. Zajímavý je i příběh Brazílie, která žila s hyperinflací více než 15 let (v její poslední rok vzrostly ceny o 2075,8%). Měnová jednotka cruzerio zavedená v 60.letech měla v posledním roce hyperinflace hodnotu méně než jednu trilióntinu amerického centu. Zajímavostí brazilské hyperinflace byla reakce vlády na základě teorie “setrvačné inflace”, podle které inflace existuje proto, že byla včera. A tak se brazilská vláda rozhodla průběžně měnit název své měnové jednotky. V roce 1986 změnila cruzeiro na cruzado, o dva roky později se cruzado změnilo na cruzado novo (nové cruzado), v roce 1990 se název měny vrátil zpět na cruzeiro, v roce 1992 byl změněn na cruzero a až v roce 1994 přijala vláda plán na skutečnou reformu a zavedla zcela novou měnu real, která existuje dodnes. Trik se změnou jména nutně selhal: v období různých názvů měny dosáhla hyperinflace svých nejvyšších hodnot. Hospodářský zázrak Brazílie ze 70. a počátku 80.let se změnil v úpadek.

Specifickým případem je Argentina. Od roku 1975 zažívala období permanentího hospodářského úpadku. Inflace v tomto období dosahovala průměrné úrovně 300%. V roce 1982 musela Argentina vyhlásit moratorium na splácení dluhů a rozhodla se monetizovat své dluhy, což byl základ pro hyperinflaci 80.let, která vyvrcholila v letech 1989-1990. Poté následovaly reformy založené na privatizaci a uvolnění obchodních bariér. Neméně důležitým pilířem (na radu Mezinárodního měnového fondu) bylo omezení tisku peněz pomocí ukotvení argentinského pesa na dolar v poměru 1:1 a 100% krytí závazků centrální banky americkými dolary. Míra inflace skutečně poklesla z 2314% v roce 1990 na 4,2% v roce 1994. Množství peněz ale narůstalo stále velmi rychle (60% ročně v letech 1991-94). Při takové měnové politice se ukázalo ukotvení na dolar jako chybné a opatření posvěcené MMF nakonec vedlo k další krizi. Ta přišla v letech 1999-2002. Inflační peso ukotvené na dolar bylo tlačeno k devalvaci, ustal příliv dolarů a možnost peněžní inflace. V roce 2000 se tak množství peněz v oběhu snížilo o 20%. Lidé ztratili důvěru v bankovní systém a nastal run na banky. V prosinci 2001 prezident de la Rue vyhlásil omezení na výběr vkladů, což se v té chvíli rovnalo vyvlastnění majetku. Důvodem byla snaha udržet fixní kurz pesa k dolaru. Zhroutil se maloobchodní prodej , což zhoršilo recesi, začaly se množit nepokoje a loupení. V lednu 2002 vláda pod tlakem devalvovala peso o 30%, ale to bylo stále málo. Namísto úplného uvolnění měnového kurzu vláda zmrazila přinejmenším třetinu soukromých vkladů v bankách, čímž ztratily třetinu (díky devalvaci) své hodnoty. Ke konci ledna přišla další konfiskace: rozhodnutí, že banky budou moci dolarové vklady splatit v pesech. V tu chvíli přišli majitelé dolarových vkladů o 40% jejich hodnoty. Pár dnů na to vydává prezident Duhalde vládní výnos, který znemožňuje na půl roku jakékoli soudní vymáhání výplaty vkladů.

Jediné možné řešení argentinské krize navrhoval v únoru 2002 odborník na inflaci, ekonom Joseph Salerno: “V tomto okamžiku je pro argentinskou vládu jediným spravedlivým a efektivním řešením přiznání a přizpůsobení své politiky majetkové realitě – tato realita je taková, že bankovní vklady již neodpovídají (a ve skutečnosti nikdy neodpovídaly) nominálnímu množství pesos a dolarů. … bankovní depozita jsou pohledávkami za úvěry a investičním portfoliem, včetně hotovosti. Každá banka by tak měla být okamžitě převedena na vkladatele a transformována v řízený investiční fond. Vlastnické právo či “akciový podíl” by byl v každém fondu úměrně rozdělen mezi vkladatele v souladu s jejich podílem na bilanci vkladů v původní bance.”

Celkové vyvlastnění vkladů nakonec dosáhlo přes 30 miliard dolarů (30% HDP v roce 2002). V tomto roce ztratilo argentinské hospodářství 11,5% své produkce, stát nebyl schopen splácet svůj 140 miliardový dluh, což znamenalo státní bankrot. Šlo o největší bankrot ve světové historii vůbec. Současný prezident Kirchner se vysmál věřitelům, když navrhl odepsání 92% dluhu se zbytkovým převedením na nové dlouhodobé obligace s minimálním výnosem. Peso nakonec devalvovalo o více než 70%. Tak skončil systém bankovnictví částečných rezerv, systém, který je od počátku odsouzen k bankrotu, protože vytváří majetek, který reálně neexistuje. Jeho osud je zcela v rukou centrálních bank.

Antony Mueller, profesor ekonomie působící na brazilské univerzitě Caxias do Sul, vidí hlavní problém nezodpovědné měnové politiky jihoamerických centrálních bank v jejich míře nezávislosti: v podstatě totiž neexistuje. Jen centrální banky nezávislé na chorobné touze politiků utrácet mohou udržet cenovou inflaci pod kontrolou. V opačném případě jsme svědky tzv.morálního hazardu, protože stát není zodpovědný za důsledky svých činů. Kdo dnes splácí desetimiliardové chyby politiků? Politici rozhodně ne. Morální hazard navíc podporují mezinárodní instituce, Světová banka a MMF. Podporují vlády v politikách přinášejících krátkodobé pozitivní efekty, které však mohou vyvolat a často vyvolávají negativní dlouhodobé jevy (např.krátkodobé fiskální deficity mající vyvést ekonomiku z recese se mění v dlouhodobé deficitní hospodaření a permanentní zadlužování). Jen politicky nezávislé centrální banky nám nechávají naději, že se moderní bankovní systém neocitne v krizi. A zkušenost jihoamerických států by nám měla být mementem nezodpovědných inflačních politik. Inflace ale není škodlivá jen ve svých extrémech, nýbrž i v “menších množstvích”, ve kterých jsou její negativní důsledky méně viditelné. Nejlepší centrální banky jsou ty, které provádějí co nejnižší míru inflace.

southam_inflation2.PNG

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama