Titulky novin a také internetových serverů zahltily zprávy o tom, jak "Rozjetá evropská ekonomika předstihla Japonsko" nebo jak to nandala ekonomice USA. Prvotní problém spočívá v tom, že HDP není ukazatelem hospodářského růstu, a to navzdory tomu, že si to většina ekonomů myslí. Je to stejná pravda, jako že se Země otáčí kolem Slunce. Ale dobrá, dejme palcovým titulkům šanci na pravdu.
O tom, že je evropská ekonomika rozjetá, se dá s úspěchem pochybovat. Ukazuje se pouze, jak je posuzování hospodářské situace relativní. Zatímco se zde na číslo 2,6% (o tolik meziročně vzrostlo HDP Eurozóny) pějí oslavné chorály, jinde (třeba v Hong Kongu) by to bylo považováno za naprostý propadák. Inu, Evropané se po létech zoufalých ekonomických politik dopracovali do stavu, kdy se spokojí i s málem. A s málem se spokojí i Francie. Čtvrtletní nárůst tamního HDP je sice nejvyšší za posledních 5 let, ale při srovnání vychází najevo, že je to spíše bída s nouzí. V drtivé většině ostatních zemí EU totiž rostlo HDP rychleji. A jak zaznělo například od ekonoma HSBC Nicolase Clauqina, ve třetím čtvrtletí dojde opět ke zpomalení (neplést míru a obecné prohlášení – kdyby prohlásil, že se HDP sníží o x %, jeho slova by nebylo možné brát vážně).
V této souvislosti nesmíme zapomínat, že Evropská Unie je stále ve fázi expanzivní měnové politiky, tedy co se důsledků týká. Měnový růst (M2) se stále udržuje nad 8%, kdy ve Spojených státech obdobný indikátor už dávno pod 5%. V takové expanzi zpravidla dochází k velkému nárůstu HDP, což se v případě EU nestalo. A nyní již přichází doba měnové restrikce. Na jednu stranu to může být příznivá zpráva, protože na základě nízkých úrokových sazeb nedošlo k masovému chybnému investování. Nicméně jak množství regulací může efektivně bránit vytváření chybných investic, brání také efektivnímu fungování trhů a rozvoji hospodářství (tedy přizpůsobování se nabídky poptávce). Dokud nejde k reformám v oblasti fiskální politiky, komplexního systému státu sociálního blahobytu a změně paradigmatu v oblasti pracovního trhu, nic světoborného se nestane. Evropská Unie a Francie obzvlášť se budou plácat v kalných sociálních vodách a nadávat na nefungující trhy a zrůdné kapitalisty.
Co se týká dalšího oslavovaného trendu, vývoje míry nezaměstnanosti, tam čísla vypadají o něco pozitivněji, hlavně co se dlouhodobějšího vývoje týká. V roce 1994 měla Francie míru nezaměstnanosti 11,7%. V loňském roce poklesla až na 9,7% a v červenci byla už na 8,9%. Číslo sice i tak poměrně tragické, ale Francouzi byli zvyklí i na horší časy. Naprosto zoufalá je ale situace v míře nezaměstnanosti u mladých lidí do 25 let, kde dosahuje míra nezaměstnanosti 23% (ne že by to v České republice bylo o mnoho lepší). Fungující trh práce a dynamická ekonomika přitom vytvářejí přesný opak, jak pokles míry nezaměstnanosti, tak míry nezaměstnanosti mladých lidí (za určitých podmínek, které ovšem Francie splňuje). Své by mohlo vyprávět Irsko nebo Estonsko. Francie je pravý opak, rigidní trh práce, stagnující hospodářství a nechuť cokoli měnit.
Zapomínat bychom neměli ani na stav veřejných financí. Oficiální čísla hovoří o míře veřejného dluhu k HDP ve výši 66,8%. V roce 1994 činilo toto číslo 48,4%. Veřejný dluh se tak za 11 let zvýšil o téměř 40% a nadále roste a růst také bude, protože francouzští politici se už nechali slyšet, že skvělá čísla o vývoji HDP umožňují zvýšit dotace a vůbec tak všeobecně rozhazovat. Ve skutečnosti je přitom státní dluh Francie dvojnásobný, jak nám loni odhalil její ministr financí Thierry Breton. Polovinu dluhu činí schodek na důchodovém účtu. I kdyby druhá polovina byla vypůjčena na samé efektivní investice, byl by to pro další hospodářský rozvoj velký balvan. Ve skutečnosti je mnohem vyšší, protože Francie vypůjčené peníze použila na krytí svých rozmařilých neefektivních politik. Veřejný dluh je pro další ekonomický vývoj Francie velkou hrozbou.
Francie přesto šanci má. Ale jen s reformami a ty budou bolet. I když, jak koho. Byl by asi zázrak, kdyby francouzští voliči z ničeho nic prozřeli a rozpomněli se na své slavné ekonomy Richarda Cantillona (což, pravda, nebyl rodilý Francouz), Frederika Bastiata, Jeane-Baptista Saye nebo Francois Quesnaye. V mnohém by jim to usnadnilo život, protože čím dříve Francie s reformami začne, tím méně devastující budou důsledky restrukturalizace hospodářských vztahů.
