Americký dolar, ještě populárnější než dvojice zmiňovaných českých komiků (což se zdá skoro nemožné), tzv. zelené papírky, byly dlouhou dobu světovou měnou číslo jedna. Pravděpodobný prapůvod leží v roce 1926, kdy došlo k vytvoření tzv. standardu zlaté devizy. Dolar zůstal směnitelný za zlato, evropské měny jen částečně. Systém se postupně měnil, světové měny byly čím dál více vázány na dolar stále ještě směnitelný za zlato, až se v roce 1973 dolar konečně osvobodil ze zajetí zlatého standardu a nastala éra neustálé inflace. Právě tato vybudovaná hegemonie dolaru a jeho konečné uvolnění (mimojiné) stojí za pádem dolaru v posledních letech. Tento fakt v minulých již téměř dvaceti letech vydatně podporoval dnes již bývalý guvernér americké centrální banky (Fed) Alan Greenspan.
Proti dolaru dnes hrají zásadní fundamentální data. Americká ekonomika neomylně směřuje do recese a úvahy o tzv. “soft-landingu”, tzv. měkkém přistání, se rozplývají jako Bára nad hrncem. Růst HDP za třetí čtvrtletí, který se s oblibou používá pro zobrazení průběhu hospodářského cyklu a který ho zobrazuje asi tak dobře jako vietnamská polévka polévku čínskou, nejprve dosáhl chabé hodnoty 1,6 %. No co by za to některé evropské země daly, zní hlasy škarohlídů. Kdyby se neudál takový hezký trik s cenovou hladinou, který číslo nadhodnotil téměř dvojnásobně, tak by … No, vlastně by se nic moc nestalo, ale třeba Deutsche Bank by nenapadlo zcela přehodnotit výhled americké ekonomiky a přidat se k řadám skeptiků. Později se růst HDP revidoval na mnohem lepší číslo 2,2%, což však z poloviny souviselo s neprodanými zásobami zboží. Dar vpravdě danajský, neboť tato úprava znamená, že další čtvrtletí to bude ještě hroší (to je vtipná přesmyčka, nikoli překlep). Trh s nemovitostmi se zhroutil tak rychle, až se chce říci “Katrina hadr”. Situaci dále potvrzují údaje jako výrobní indexy (už jsou v pásmu recese), objednávky statků dlouhodobé spotřeby, prodejní výsledky hypermarketů (zejména Wal-Mart) a další negativně se tvářící indikátory.
Americká centrální banka je v nezáviděnihodné situaci. Ráda by snížila úrokové sazby a pomohla investicím, jenže se řídí zpropadenou čistou inflací, která narozdíl od “běžného” cenového indexu ne a ne klesnout (a ten ošklivý medián stále roste). Empiricky založený Fed je značně zmaten. Pokles sazeb by navíc dolaru ještě přitížil, neboť na zprávy investoři reagují rychle. Faktem na druhou stranu je, že pomalejší růst měnové zásoby (která měřeno indexem AMS už dosáhla téměř nuly), se projevuje až nyní a bude působit proti poklesu dolaru. Otevřeně si ale přiznejme, nebude to stačit.
Protiváhy jsou příliš silné. Nejde jen o poptávku amerických institucí a domácností, ale také o poptávku po dolarech ze zahraničí. Důvěra v dolar je ta tam, posilují právě měny jako česká koruna, do jejichž příjemného stínu se investoři rádi ukrývají, protože česká ekonomika vyjma rozpočtu netrpí žádnými problémy, ba naopak. A zásadní roli hrají zase i ti zpropadení Číňani. S tím, jak se na začátku příštího roku otevře (no otevře; my bychom řekli otevře, ale čínské otevře znamená spíše pootevře, i když na první pohled se skutečně odevře) tamní finanční trh, nepochybně dojde i k uvolnění čínského juanu a částečnému výprodeji dolarových rezerv, což dolaru rozhodně nepomůže a na co tak trochu Američané zapomínají. Další pokles dolaru totiž zvýší dolarovou cenu surovin a to bude pro americkou ekonomiku další těžká rána. Rána, za kterou si mohou do značné míry sami.
Dolárek bude klesat i dál a to poměrně rychle. Stejně rychle ale může nastat obrat a to právě kvůli následné stabilizaci hospodářského vývoje. Avšak do té doby si dokážu reálně představit, že budeme za dolar platit mnohem méně než 20 Kč. Mýlil jsem se již mockrát, ale tentokrát mi šimrání ve vzdálenosti 3 cm od kolenní jamky naznačuje, že bych se s trochou štěstí mohl i trefit. A když to nevyjde, tak všechno zapřu.