Rada moudrých (rozuměj Bankovní rada ČNB) včera rozhodla o zvýšení úrokových sazeb. Tato politika tzv. fine-tuning (i když souhlasím, tento termín lze používat všelijak) je založena na tom, že centrální banka změnami základní úrokové sazby (mimojiné, nástrojů je více) reguluje množství peněz v ekonomice. Termín regulace je nanejvýš důležitý. Úrokové míry jsou regulovanými cenami a jako takové mají neblahé důsledky. Obecně se můžeme dozvědět, že nízké úrokové míry jsou dobré, vysoké špatné. Nejenže to neplatí vždy, neplatí to nikdy. Pohyby s úrokovými mírami hospodářský růst ovlivňují, ale vždy negativně. Nižší úrokové míry, tedy více peněz, v prostředí vzácných zdrojů hospodářský růst (tedy efektivnější využívání vzácných zdrojů) negenerují. Vždyť by to jinak bylo tak jednoduché, vytiskneme si peníze a budeme se mít dobře. Jak se jen v Zimbabwe mají dobře. Nižší úrokové míry znamenají přerozdělovací procesy a změnu relativních cen, které nejsou v souladu se strukturou našich preferencí. Mezi regulací “běžných” cen (bydlení) a regulací úrokové míry není principielní rozdíl (rozdíl je pochopitelně v šířce důsledků a celkových dopadech).
Centrální bankéři svým posledním krokem reagovali na navržený schodek státního rozpočtu na příští rok. Ten má přitom hodně co dočinění s měnovou politikou. Do značné míry je ovlivněn právě nízkými úrokovými sazbami minulých letech (i současných) a také samotnou podstatou nekrytých peněz, které umožňují jeho monetizaci (tedy zaplácnutí deficitu nově emitovanými penězi). Centrální bankéři bojují se svými vlastními větrnými mlýny. Při minimální měnové expanzi by se důsledky rozpočtových deficitů projevily mnohem dříve (byly by financovány na úkor soukromých investic) a o to méně bolestivé by byly důsledky současného stavu (který by vlastně vůbec nenastal). Právě bankéři mají na současné situaci nemalý podíl. Díky expanzivní měnové politice a stavu rozpočtů v celém středoevropské regionu není naše situace vůbec nepodobná stavu asijských zemí před krizí v roce 1997. Flexibilní měnové kurzy nám nepomohou (jak ukázala například měnová krize na Islandu z jara tohoto roku, která pokračuje dosud).
Za současné konstelace je navíc nanejvýš pravděpodobné, že na případném zhoršení hospodářské situace vydělá Paroubek a jeho parta, kteří jsou spoluviníky současných problémů. S drzostí sobě vlastní pak Paroubek lidem vysvětlí, že za jeho vlády přece hospodářství rostlo a zloduch Topolánek jeho úspěchy rozvrátil za pár měsíců. Obávám se, že mu “dost” lidí uvěří.