Pan expremiér zmínil v rámci představování stínové vlády čtyři základní oblasti, na kterých má jeho vláda zásluhu. Jde o vysoký hospodářský růst, stabilní inflaci, snižující se nezaměstnanost a silný kurz koruny. V případě hospodářského růstu je nasnadě analogie s řízením podniku. Pokud vedení podniku řídí svou firmu dobře, firmě se daří, je zisková, pak na tom má zcela jasnou a neoddiskutovatelnou zásluhu. Jenže řídit ekonomiku není to samé jako řídit podnik. Ekonomika je soustava milionů drobných vztahů mezi jednotlivými lidmi, kteří jednají na základě svých znalostí a preferencí. Podnik je ucelená jednotka, ekonomika nikoli. Pokud se ekonomice daří, mluvíme o hospodářském růstu, tedy o zvyšující se produktivitě výrobních faktorů. Té se dosahuje prostřednictvím soukromých investičních projektů. Jsou to soukromí investoři (soukromé firmy), kteří přinášejí každý den na trh svou kůži a riskují své nebo jim svěřené prostředky. To jsou ti praví strůjci hospodářského růstu, ne soudruh pan expremiér. Vláda však svou dílčí zásluhu mít může. Její úlohou je vytvářet vhodné prostředí pro ekonomický rozvoj (mimojiné pochopitelně).Vhodné prostředí spočívá jednoduše v tom, že se vláda plete do hospodářského života co nejméně. To odcházející vláda nedělala. A reformy nutné k dlouhodobému vyrovnání státního rozpočtu ponechala na vládách budoucích a spolu s předchozími sociálnědemokratickými vládami zadlužovala Českou republiku nejrychleji v její historii. Toto zadlužování sebou přináší také efekt vytěsňování soukromých investic, které vytvářejí hospodářský růst. Fiskální politika odcházející vlády tak byla naopak v rozporu s hospodářským růstem.
Hospodářský růst je v České republice díky politice nízkých úrokových sazeb doprovázen expanzívní fází hospodářského cyklu. Růst reálného HDP by tedy nastal bez ohledu na vládu, která by byla u moci. S politikou nízkých úrokových sazeb souvisí i míra inflace a vývoj kurzu koruny. Za inflaci je z ústavy zodpovědná Česká národní banka, nikoli vláda. Pokud je inflace nízká, je to v konečném důsledku díky centrální bance. Kurz koruny je pak určován na jedné straně měnovou politikou centrální banky a hospodářským vývojem České republiky. Pokud přijmeme argumenty, že odcházející vláda hospodářskému růstu spíše přitěžovala, pak ani na silném kurzu koruny nemá zásluhu. Z ekonomického hlediska je navíc termín silná nebo slabá měna dosti zavádějící, nehledě na to, že posilující i oslabující měna má svá negativa (o hlubších ekonomických souvislostech nemluvě). Exportéři by za tzv. silnou korunu pana expremiéra rozhodně nepochválili.
Zbývá nám poslední záchrana, míra nezaměstnanosti. Její zlepšování jde na vrub především hospodářskému růstu, nikoli vládě. A vždy platí, že čím více stát do ekonomiky zasahuje, tím horší je situace na trhu práce. Alarmující je situace v oblasti struktury nezaměstnanosti, kde se Česká republika řadí mezi elitu států EU s nejvyšší mírou nezaměstnanosti mezi mladými lidmi (17% v červenci tohoto roku, metodika EU). Na zlepšení trhu práce by to ale chtělo přinejmenším reformu školství, která se jaksi neděje. Jinými slovy, vývoj v oblasti míry nezaměstnanosti je cyklický, nikoli strukturální a trvalý. Země s liberálními podmínkami na trhu práce neaplikující sektorový socialismus problémy s nezaměstnaností nemají. Což neplatí o severských státech blahobytu, které vysokou míru nezaměstnosti maskují úpravami metodik výpočtu a kterými se inspiruje největší politická strana odcházející vlády.
Pan expremiér jistě tuto zemi nepředává jako “spálenou zemi”, ale předává ji zralou na provedení zásadních ekonomických reforem, které jsou nutné pro dlouhodobý hospodářský rozvoj. Řešení současných problémů (rozbujelý sociální stát, neefektivní zdravotnictví a školství, vysoké rozpočtové schodky atd.) bude bolestivé a bude doprovázeno hospodářskými obtížemi. Vláda, která tyto problémy začne řešit, bude mít (alespoň u mě) mnohem větší kredit, než vláda odcházející.